Pro turisty jsou většinou vybírány lokality, kde žádné nebezpečí nehrozí. Ale nikdy není sto procentní jistota, že se něco nesemele a že nedojde k neočekávaným situacím. Takže by měli do vody na ponor jít vždycky dva lidé. To proto, že kdyby se tomu jednomu něco stalo, aby ten druhý přispěchal ku pomoci.
Uveďme si příklad. Podmořské setkání s perutýnem může být smrtící, ale také nemusí. Jeho jed neusmrtí člověka, ale může ho zabít. Říkáte si asi, že autor nemá všech pět pohromadě a protiřečí si. Ne, není tomu tak.
Člověka totiž neusmrtí jeho jed, ale leknutí a panika. A pokud na chvíli ochrne, je neštěstí hotovo. Když jsou však potápěči dva, ten druhý mu pomůže dostat se ze šoku, dopraví ho na hladinu, kde už je zbytek hračka. Šok pomine, ochrnutí, pokud k němu došlo, přejde a jed se vstřebá. Takže v podstatě se nic nestalo. Postižený je dopraven na břeh, jen pro jistotu může být prohlédnut lékařem, a pokud je zdravý a silný, může druhý nebo třetí den klidně do vody zase.
Horší je setkání se medúzou. Požahání je tím nejmenším zlem. Narazí li však člověk ve vodě na Čtyřhranku fletcherovou, nemá na přežití v podstatě pražádnou naději a ve velké většině případů umírá do tří minut. Pomoci může jen ocet, kterým se rána polije, ale to pod vodou nejde, takže…
Je to velká smůla, ale něco podobného jen v menší míře dokáže i druhá medúza a tou je Měchýřovka portugalská.
Tato medúza není vlastně jeden tvor, ale spíše taková kolonie, která na kořist vysílá své „bojovníky“, kteří mohou člověka požahat. Ten se lekne, zpanikaří a může se utopit. Kdyby zachoval rozvahu a nepanikařil, mohl by si zachránit život. Jed této měchýřovky je sice nebezpečný, ale není sám o sobě smrtelný. V klidu se dá vstřebat, jen je třeba umět překonat šok a počáteční velkou bolest při požahání samotném.
Takže je velmi dobré si dávat při potápění pozor.